Rudolstadt Festival

 
 

Festival v Rudolstadte je svetovo uznávaným pojmom v oblasti  etno a world muziky. V našom prípade sa tiež sčasti jednalo o rezidenciu, keďže sme strávili prvé 4 dni intenzívnym nacvičovaním hudobného podkladu ku hre "Arche de Noah reloaded" od Petry Peshingerovej. Hudobnú časť mal na starosti Mathias Shriefl, popredný nemecký hudobník, a spolu s nami sa jej zúčastnili aj hudobníci zo Sýrie, Burkina Faso, z Nemecka a Poľska. Premiéra bola 9 júla večer, na hlavnej scéne Festivalu, s päťtisícovou diváckou účasťou, a bola vysielaná v priamom prenose tromi najväčšími nemeckými rozhlasovými stanicami. 

Doruzka article.pdf (265544)

v 40-ej minúte úryvok z Arche Noah reloaded : 

www.mdr.de/mediathek/mdr-videos/d/video-32850.html

RUDOLSTADT 2016

PRO TUZEMSKÉ FESTIVALOVÉ ORGANIZÁTORY JE RUDOLSTADT UŽ PŘES DVACET LET INSPIRACÍ, PRO PRVNÍ GENERACI ČESKÝCH NÁVŠTĚVNÍKŮ BYL TOU NEJLEPŠÍ HUDEBNÍ PRŮPRAVOU. V POSLEDNÍCH LETECH OBJEVILA RUDOLSTADT I GENERACE JEJICH POTOMKŮ, KTEŘÍ TAM JEZDÍ JAKO POULIČNÍ HUDEBNÍCI.

rudolstadt-2016Festival ve své dnešní podobě vznikl po znovusjednocení Německa, a jeho dobře načasovanou expanzi urychlil nejen tehdejší zájem o world music, ale i surfová vlna konce studené války. Z Prahy dojedete do Rudolstadtu za 4 hodiny, a pro české fanoušky byl festival příležitostí k zásadním objevům. Poprvé jste tu mohli vidět Cesarii Evoru, Taraf de Haidouks či severské skupiny včetně Värttinä, poprvé tu byl ke slyšení hrdelní zpěv ze Sibiře i joik z Laponska či exotické nástroje z celého světa. V 90. letech nabídka festivalu strmě vzrůstala – a jeho rozpočet tehdy odpovídal mnohem slavnějšímu Womadu, od nějž se ale lišil programovou strukturou. Zatímco pro Womad byla prioritou slavná jména, Rudolstadt vedl počtem pódií i stylovou šíří. Koncertovala zde řada významných kapel z Česka i Slovenska – Vlasta Redl s Hradišťanem, Jablkoň, Zuzana Homolová, a později i Ridina Ahmedová. Napsat ucelenou recenzi bylo tehdy nemožné, k shlédnutí všech zásadních koncertů jste potřebovali aspoň tříčlenný team. Dnes je už situace snadnější, všechny ty neznámé veličiny minulosti jsou přece zmapovány. Z programové tabulky vás ale stále jímá závrať, sloupců i čtverečků od prvních let festivalu vydatně přibylo. Ty nejatraktivnější koncerty jsou dnes dostupné i v mezinárodních mediích – na webu televize Arte jste například mohli sledovat 8 z účinkujících včetně Glena Hansarda a Anoushky Shankar.

Anoushka Shankar

Její koncert na velkém podiu v Heineparku patřil v vrcholům programu – a zároveň posloužil jako detailní ilustrace generačního posunu v indické klasické hudbě, která prošla od koncertů Raviho Shankara ve Woodstocku či Monterey dramatickou proměnou. Tempo se zrychlilo, dynamika vyostřila, mezi tradiční nástroje se hladce integrovaly importy z ciziny jako harmonium či slide-kytara. Anoushka Shankar tuto expanzi rozšířila o fuze s dalšími styly včetně flamenca, a v Rudolstadtu představila odvážnou kombinací nástrojů. Naproti hráči na tabla seděl spoluautor skladeb posledního alba Manu Delago, vybavený bicí soupravou v níž nechyběl ani plechový buben hang. S klouzavými tóny sitaru výrazně kontrastoval pronikavý zvuk píšťaly shehnai, na kterou mistrovsky hrál Sanjeev Shankar, mimochodem jeden z žáků jejího otce. “Ta kombinace se sitarem není častá, ale když jsem byla dítě, tak můj otec třeba vystupoval v Kremlu s 25 členným ansámblem, kde byl i shenai, a tak mi přišlo zajímavé jej použít i v této poněkud komornější sestavě,” vysvětlila v rozhovoru po koncertě. Výběrem skladeb jakoby se snažila oslovit nejrozmanitější vrstvy publika: pokud se tedy znalci v první polovině nudili, Anoushka jim to vynahradila gradující improvizací. V jejím úvodu jasně identifikovali bengálskou lidovou melodii, kterou její otec roku 1971 zahájil benefiční Koncert pro Bangladeš, na němž účinkovali i členové Beatles.

Protikladem velkých podií v parku či na hradě Heidecksburg jsou kryté scény v divadle a místním kostele, kde vystoupila jedna z nejosobitějších zpěvaček severských balad, šestapadesátiletá Lena Willemark, známá z unikátních alb společnosti ECM. Zpěv střídá s houslemi, v doprovodu hraje cello, akordeon či bandoneon. Dramatické písně, původně zpívané bez doprovodu, představují ten nejnáročnější test pěveckých schopností: “Když mi bylo deset let, pomáhala jsem na venkově s krávami, a jako zpěvačku mě tedy ovlivnily halekačky. Můžete zpívat tiše, ale taky hlasitě že vás je slyšet na druhé straně údolí, tahle dynamika mě zformovaly jako zpěvačku.”

K dalším vrcholům patřily pralesní nástroje i zpěv středofrických pygmejů Ndima, anglická folkařka Emily Portman, Edmar Castae, kolumbijský virtuoz na harfu a spoluhráč Marty Töpferové, zajímavé bylo i propojení hudební a divadelně-vizuální roviny u finské dvojice Puhti či ukrajinských Dakh Daughters.

kesaj-tchaveFestivalové dny přinášejí nejen hudební zážitky ale i setkání a příběhy. Violistka Jelena Popržan předloni vystupovala v dvojici Catch-Pop String-Strong, letos v sestavě Madame Baheux. Původem je ze Srbska, žije ve Vídni, kde dvakrát vyhrála v místních cenách Word Music. “Rakousko bylo prvním bezpečným místem na útěku z jugoslávské války, navíc jsou tam dobré hudební školy ve Vídni i v Grazu. Uprchlická vlna změnila hudební tvář celé země. ” Skupina propojuje hráčskou virtuozitu s pankáčskou vzpurností a je pozoruhodná i tím, že ji tvoří čtyři ženy z východní Evropy, včetně Bulharska a Bosny. Jelena se netají obdivem k Ivě Bittové, do Vídně ji ale nevyhnala válka, přijela na pozvání hudební školy. 

Za mnohem dramatičtějších podmínek emigroval kapelník slovenské romské skupiny Kesaj Tchave. “Všichni v rodině jsme ruského původu, můj pradědeček utíkal do Československa z Ruska v době bolševické revoluce, a moji rodiče prchali roku 1968 před ruskými tanky do Francie. Tam žije silná exilová komunita, našli jsme tam soustu přátel. Byl jsem vychovaný jako Francouz, ve svém utečeneckém pase jsem měl, že mohu cestovat kamkoli jen ne do Československa, v Paříži jsem objevil balalajku i romskou hudbu.” Jeho ansámbl tvoří mládež z romských osad u Kežmarku: “Většina Romů bohužel žije s pocitem, že jsou na dně společnosti, a my se jim snažíme vrátit pocit sebevědomí. Když oni najednou vystoupí na scénu a lidé jim tleskají, je to úplně jiný pocit. ” Energií nabitá podívaná se 45 lidmi na podiu je díky absenci falešného patosu přesným opakem folkloristické choreografie, vše probíhá v závratném tempu na hraně fyzických možností.

Když přejdete z hlavního náměstí do pěší zóny, za uši vás chytí další vzpomínka na éru Československa. Stačí pár kroků a povědomé melodie zcela přesně identifikujete jako repertoár Zuzany Navarové. Na nároží hraje a především zpívá čistě ženská skupina, diváci se v pauzách zmateně dotazují, v jakémže jazyce jsou písně, a když dívky zaslechnou otázku ve své mateřštině, skoro se leknou: “Tady v Rudolstadtu je tak krásná atmosféra.” A zkoušely jste něco podobného u nás doma? “Spíš jako nouzové řešení. Pohledy kolemjdoucích nebyly úplně přívětivé, jakoby nám chtěli dát najevo, že u nás se zpívat na ulici nesluší.”

Petr Dorůžka

 

 

Arhe Noah reloaded